Nesnáším loučení, ale asi se tady tomu nevyhnu

Ano, bude těžký říct "Bye" některým lidem... Finky odjíždí tuto sobotu večer a Siska s Belgie taky. Řeknu vám, stojí to za prd. Anka dneska dodělala poslední zkoušku, tak večer máme strategickou schůzku, jak naložíme s volným časem tady. Už máme naplánované lázně ve Valsu ve Švýcarsku, chceme se jet podívat do Baselu, trochu tu pochodit hory, možná i ta Itálie... Nedá se ale stihnout všechno a hlavně se nedá být na dvou místech zároveň. Nedá se být v Itálii a zároveň být příští čtvrtek tady a říct "Bye" těm, co odjíždí. Zvlášť, když nikdo neví, proč mi na tom tak záleží...

V pátek jsme oslavovali Jani - lotyšský letní svátek. Grilovali jsme, popíjeli, smáli se... Mám takový pocit, že něco takového doma zažít nemůžu. Lidé z jiných koutů světa v pidi zemi, kde by byla sice nuda žít, ale díky těm lidem, kteří tu bydlí v těch dvou šedých škatulích, je to prostě nejlepší místo na světě. Právě teď. Až všichni odjedou, bude to jen ta malá pidi země, kde bych sama nevydržela. Proč je tak těžký říct "Bye"?

Irina, Pauliina, Kristine, Anniina, Sara (z Kanárských ostrovů!), Fiona (z Irska) --> holky z našeho patra + Bára z vedlejší budovy (z Prahy) + můj spokojený úsměv uprostřed ;)

Anniina, Cherie a Pauliina

Moje poslední fotka s Cherie, odjela v sobotu. Chce ještě cestovat po Evropě, než se vrátí zpět do Taiwanu. Teď se nejspíš sluní někde v Řecku :)

Uplynulé dva týdny

Nějak jsme nestíhala poslední dobou psát, tak se pokusím ve stručnosti shrnout, co se tu dělo. Poté, co jsem se vrátila od Evy, tak jsem dodělávala projekty a prezentace. Ten týden jsem si uvědomila pár zásadních věcí, které mě posunuly zas o kus dál. Nepřemýšlím nad minulostí, nad tím, co bylo, nebylo a co mohlo být, ale soustředím se na to, co bude. Mám plánů až nad hlavu, jen je zrealizovat. Ano, výlet do Chambéry byl pro mě něco jako terapie. A jsem strašně vděčná tomu, kdo mi s touhle terapií pomohl ;)
Ve čtvrtek se pak konala Semestr End Party v Buchsu, která byla docela dobrá, až na to, že klub zavřeli v o půl druhé ráno, což teda nechápu. Naštěstí se 5 z nás připojilo k jednomu místnímu klukovi, který nás vzal na jejich soukromou universitní párty. Ta se konala venku hned vedle jejich školy. Měli tam postavené stany, pití pro všechny zdarma a dva nafukovací bazény s ohřívanou vodou. Tomu samozřejmě nemohli odolat Joona a Joonatan, kteří v té době byli už slušně opití. Takže jako správní Finové se vyslékli donaha a skočili do bazénu. Jediné, co na to řekla Anka bylo: Kurva! A to doslova :) Některá slova máme s Poláky úplně stejná ;) Judit se tomu smála a já chlapcům ochotně nosila další piva, aby byla větší sranda. Shrnu to jednoduše: Ano, viděly jsme toho hodně a výborně jsme se s holkama bavily :) Cesta zpět byla taky zajímavá. Čtyři namačkaní lidi vzadu a Joonatan vyřvávající německy - pan taxikář z nás nebyl zrovna dvakrát nadšený :D Poté, co jsme dorazili, Anka vzala foťák a zvěčnila náš slavný příjezd. Kluci měli jediný štěstí, že jsme foťák neměli s sebou i u toho bazénu. Myslím, že by se ráno nestačili divit... :)

Joonatan a jeho exibicionistické sklony (tohle dělá i normálně :D)

Ano, kluci mi budou chybět... :)

Další týden byl ve stylu studia, což občas nebylo moc jednoduchý. Zvlášť když se mě pořád někdo chodil navštěvovat a pořád se tu něco dělo. Nedokázala jsem říct NE, když se mě někdo zeptal, jestli se chci s nimi dívat na film nebo se jít projít nebo jít na Wildschloss (zřícenina v lese, asi 40 minut od našich kolejí) posedět u ohně. Pár dní před zkouškama jsme proto zvolila taktiku "jít se zavřít do knihovny na celý den". To jsem vydržela dva dny, od 9 od rána do 8 do večera. Zkoušky jsou tu docela vtipný, 90 minut člověk píše jak šílenec a stejně nestihne napsat všechno, co se po něm chce. Doufám, že alespoň jednu tu zkoušku jsem dala, jinak budu v pěkným průšvihu. Uvidíme :)
Takže teď mám prázdniny. Někteří lidé ještě mají další zkoušky, protože měli víc předmětů než já. A architekti dodělávají jejich semestrální projekty, což znamená, že celý den a celou noc sedí u počítače nebo lepí modely. Bylo mi jich tak strašně líto, že jsem dneska holkám na našem patře a dole u nás v budově napekla cookies podle Pauliinina receptu. A taky jsem slíbila Báře (z Prahy), že jí pomůžu s lepením stromků do jejího modelu :) Docela se na to těším, protože opravdu obdivuju architekty, že něco vytváří. Naše studium je oproti jejich absolutně nudný a nekreativní. I když někteří z nich nevypadají moc šťastně, že musí každý den něco vytvářet :D

Zbývá nám už jen několik dní. Já teda odjíždím až 17., což znamená, že budu odjíždět skoro poslední. Anniina a Pauliina odjíždí už příští víkend, takže si je ještě musím pořádně užít. Budou mi strašně chybět. Musím říct, že celkově jsem si na Finy udělala jen ten nejlepší názor :) Teď v sobotu odjíždí Cherie a Yuton z Taiwanu, protože si chtějí ještě udělat výlet po Evropě, než se vrátí domů. Kluci z Finska odjíždí někdy kolem 8., pár dalších lidí kolem 10. července. Anka a Irina tu naštěstí budou až do 14. Já měla odjíždět taky ten den, ale je to čtvrtek a pro naše je jednodušší přijet až o víkendu. Takže tu budu dva moje poslední dny téměř sama. Strašně rychle to tu utíká. Na jednu stranu se mi odsud nechce, ale zase si nedokážu představit, že bych tu žila dýl. Zvlášť bez všech těch lidí, se kterými bydlím.

Pokračování zážitků z mého výletu

V úterý jsme se s Evčou vypravily do městečka Annecy. Svítilo slunko, lidi se vyvalovali u jezera a já si připadala jako na prázdninách. Annecy se mi hodně líbilo, řekla bych, že je to ideální místo pro život: jezero, hory, pár uliček, ve kterých to žije, kavárny, restaurace... Ne jak tady u nás na vesnici :D  Tady se mi samozřejmě taky líbí, ale myslím, že bych tu teď nedokázala žít napořád... Občas je prostě dobrý mít kolem sebe ruch a potkávat nový lidi. Tady už znám po čtyřech měsících skoro všechny. A tady už fotosérie z Annecy:

Při prohlídce města

S kámošem!

Piknik v parku na trávě - šťastný kámo s bagetkou ze Subway :D

Pohodička...

Lac d'Annecy

Zjistila jsem, že ale nemám žádné fotky z Chambéry :D Jenom asi dvě, které jsou absolutně o ničem. Ani ty slony na náměstí jsem si nevyfotila :) Možná je to ale lepší, že nemám žádné fotky, protože si to všechno budu pamatovat, tak jak budu chtít. Někdy jsou fotky přece jen na škodu. Máme ale s kámou jednu pěknou společnou, z pátečního večera. Jediná fotka z magického večera :D díky Donaldovi.

V sobotu jsem bohužel musela ale odjet... Zůstala bych klidně i o několik dní déle, ale povinnosti volaly a měla už jsem stejně koupený lístek na vlak na ten den. I když v nejlepším je možná lepší přestat :)

Z Chambéry jsem se tedy vydala po půl 12 opět zpět do Ženevy, kde jsem strávila další 3 hodiny prohlídkou města. Bylo krásně, tak jsem se opět s krosnou a mapou v ruce procházela mezi davy turistů. Měla jsem tak výbornou náladu jako už dlouho ne. Bylo bezvětří, takže 140 metru vysoký vodotrysk Jet d'Eau byl zapnutý. Šla jsem se k němo projít po nábřeží Ženevského jezera.

Jet d'Eau

K vodotrysku vede takový úzký chodníček...

Pokud se chce člověk dostat až na druhou stranu k malému majáku, tak musí projít kolem vodotrysku. Ano, byla jsm durch mokrá a měla jsem z toho strašnou radost :D Bylo dost vedro, takže to nakonec bylo dost osvěžující :)

Pak jsem se ještě procházela v uličkách Ženevy, koupila jsem pohled a kolem páté sedla na vlak do Curichu. Ve vlaku jsem samozřejmě usnula, protože po 3 hodinách nočního spánku a procházení se po Chámbery a Ženevě jsem toho měla opravdu dost. Probudila jsem se v Lausanne, kde jsme čekali asi 20 minut. Poté nám oznámili, že se strašně omlouvají, ale, že náš vlak má poruchu a my si musíme přesednout. Hlásili to samozřejmě jenom ve francouzštině a pak v němčině. Moje němčina sice není dokonalá, ale rozumněla jsem, co se děje. Jenže když říkali číslo nástupiště, ze kterého měl hned jet náhradní spoj do Curychu, tak vedle mě někdo začal na někoho křičet, takže jsem to samozřejmě neslyšela. Tak jsem se zeptala nějaké slečny, jestli ten vlak, co jede do Bernu pokračuje i dál do Curychu. Protože normálně to tak je, i ten náš rozbitý vlak měl stavět v Bernu a pak pokračovat dál. Slečna mi odpověděla, že ano, tak jsem ji následovala na nástupiště číslo 6. Už jsem chtěla nasednout, ale nějak se mi to nezdálo, protže na ceduli bylo jen napsáno Bern a pak už nic. Tak jsem se zeptala další slečny a ta mi řekla, že ne, že můj vlak jede z osmičky. A samozřejmě, jen co jsem doběhla na osmičku, dveře vlaku do Curychu se zavřely a vlak mi tradáá ujel před nosem :D
Věděla jsem ale, že vlaky do Curychu jezdí každou hodinu, takže jsem si říkala: Pohoda, pořád mám čas. Ono totiž nešlo o to, že bych cestovala dýl, ale o to, že poslední autobus ze Sargansu (poslední město ve Švýcarsku před Lichtenštejnskem) jel před půlnocí a pak už žádnej další nejel. Takže pokud bych ho nestihla, tak bych asi kempovala na nádraží, nebo bych mohla jít před půl Lichtenštejnska pěšky domů. No, jenže stalo se neuvěřitelné. Vlak měl 40 minut zpoždění :D Musím říct, že lidi byli dost naštvaní, nejsou tam na to zvyklí, tak jako u nás. Vlaky tu vážně jezdí na vteřinu přesně. Já teda byla taky už dost rozmrzelá, protože jediný, na co jsem myslela, byla postel. Vlak tedy dojel o 40 minut později. Takže mi bylo jasný, že nestihnu přestup v Curychu a budu tam muset taky čekat na vlak do Sargansu. Pohoda džez :D
Fajn, aspoň jsem si myslela, že už sedím ve vlaku, který mě přímo doveze do Curychu. Jenže ono ne, v půlce cesty si to rozmysleli a 10 minut před Bernem nám řekli, že musíme přestoupit na jiný vlak. Naštěstí jsem v Bernu jenom přeběhla z jednoho vlaku do druhýho, takže žádné čekání. V Curychu jsem pak teda čekala asi tři čtvrtě hodiny. Koupila jsem si balíček gumových žížalek a s chutí ho celý snědla. A v Sargansu jsem stihla přesně ten posldní bus do Vaduzu. Juchů!

Takže, abych shrnula moji cestu zpět. Už se nebojím žádnýho cestování. Když je problém, tak mám přece pusu, abych se zeptala a ono to už nějak dopadne. Neztratila jsem se nikde, i když jsem ten den musel 6 krát přestupovat:

Chambéry - Ženeva - Lausanne - Bern - Curych - Sargans - Vaduz....

Takže asi tak :) Těším se na další cestovatelská dobrodružství!

P.S.: Zítra ráno mám prezentaci s názvem Daily life in Communist Czechoslovakia. Těm, co mi poskytli jejich slova a cenné názory, moc děkuji. Použila jsem je :) Držte palce!

Jedním slovem... DOKONALÝ!

Ano, přesně takový byl můj třídenní výlet. Ve čtvrtek brzo ráno jsem vyrazila (sama...) vlakem do Curychu, kde jsem přesedla na vlak do Ženevy. Cestou jsem studovala průvodce a mapu Ženevy, dívala se z okna na hory, jezera, pole, snažila se něco naučit (neúspěšně :)) a tak. V Ženevě jsem zůstala asi 4 hodiny. Bylo docela chladno, ale naštěstí nepršelo. S krosnou a s mapou v ruce jsem si prohlídla centrum města, přístav a parky. Musím říct, že jsem měla ze začátku strach, abych se někde neztratila. Ať už cestou přes celý Švýcarsko nebo někde v Ženevě. Bylo to poprvé, co jsem takhle daleko cestovala úplně sama. Ale zjistila jsem, že je to strašně jednoduchý. Cestování vlakem je ve Švýcarsku podle mě mnohem jednodušší než u nás, vlaky jezdí včas a jen málokdy se stane, že to tak není. Což se teda zrovna stalo mě, když jsem se z tohoto výletu vracela, ale k tomu se dostanu později :) Tady už jsou nějaké fotky z mojí čtvrteční návštěvy Ženevy:

Květinové hodiny - všichni se tam s nimi fotí a ani nevím proč, je to jen pár kytek a 3 pohybující se hodinové ručičky :)

Le Jet déau de Genéve byl zavřený, protože docela foukalo. Naštěstí v sobotu, když jsem se vracela, tak bylo pěkně, takže ho pustili. Fotku najdete níže :)

Maják

Cestou někde ve městě

Na Ženevě jde poznat, že leží ve francouzské části Švýcarska...

... všechny nápisy jsou ve francouzštině, i názvy ulic...

... všechno je víc francouzské, s němčinou se tu vůbec nesetkáte

A tohle jsem já v Ženevě :D

Klasický znak Švýcarska - vlajky všude. I když tady jich bylo podstatně míň, než třeba v Curychu a Bernu

 Po prohlídce Ženevy jsem opět nasedla na vlak a pokračovala dále na jih. Krátce po čtvrté odpoledne jsem dorazila tam, kam jsem ani nedoufala, že se podívám. Chambéry... Na nástupišti už na mě čekala Eva. Proběhlo bouřlivé přivítání jak z amerických filmů, kdy dva lidi, kteří se dlouho neviděli, běží na nástupišti proti sobě, pak se obejmou a nepřestávají mluvit a mluvit. Oukej, tak možná to zas nebylo tak dramatický, ale určitě si nás dokážete představit :)
To, co jsem prožila za ty dva dny a dvě noci u Evy, bylo něco tak neuvěřitelného, že se to ani nedá popsat. Takže to ani popisovat nebudu :)) Poznala jsem spoustu Eviných kamarádů - Inda Anuje, který právě ztratil peněženku a celý večer se snažil vzpomenou, jestli ji nechal někde v baru, když se opil, nebo někde jinde; Achmeda, který absolutně zbořil jakékoli předsudky, které jsem kdy měla o Arabech; dalšího Araba Mohameda, kterému jsem asi byla dost sympatická :); kupu Číňanů, se kterými jsme hráli přiblblou hru pin-pon-ču; Donalda z Ugandy, který byl taky dost vtipný, malou Číňanku Yuki, která se neuvěřitelně styděla tancovat a řekla mi, že jsem strašně velká; Rusku Sofii, která mi teda nebyla sympatická ani trochu  a vypadala docela naštvaně, ale nakonec jsem si s ní i docela dobře popovídala. Taky jsem poznala jednoho Francouze z Marseille, což byla taky velmi zajímavá zkušenost. Zjistila jsem, že svět je strašně malý a všude jsou lidé, kteří se s vámi budou chtít bavit a můžete si s nimi užít spoustu srandy. A to já si během těchto tří dní užila srandy až moc :) A to díky všem těm lidem, ale především díky Evě. Už teď mi strašně chybíš, kámo!

P.S. : Musím utíkat do školy na hodinu, takže zbytek dopíšu buď dneska večer nebo zítra! :)