Změnilo se něco?

Myslím, že ano...

1) Vím, že dokážu dojet do cizí země, kde nikoho neznám a najít si skvělé přátele ze všech koutů světa. Pokud znovu vyjedu, tak už se tak bát nebudu. Vím, že nikde nebudu sama a vždycky potkám zajímavé lidi, se kterými toho budu mít hodně společného.

2) Naučila jsem se víc si věřit. Když něco doopravdy chci, vždycky toho dosáhnu. Uvědomila jsem si, že to tak vždycky bylo, akorát jsem o sobě měla pochybnosti. Ano, jsem možná sebevědomější, vím, co umím, co chci a jak to mám prodat.

Před zkouškou z IHRM s Kristine. Důkaz toho, že jsme se tam i učili :D

3) Nechci tvrdit, že jsem tam "dospěla", tahle fráze zní fakt vtipně. Ale dokážu se o sebe postarat se vším všudy, nepotřebuju mít nikoho za zadkem. I to, že mi bylo vyčítáno, že jako holka neumím vařit, není pravda. Umím, jen mi vadí, když slyším kritiku ještě, než začnu. Možná jsem tohle dokázala jen sama sobě, ale mně to stačí :)

4) Dokážu cestovat sama a nikde se neztratím. A když se ztratím, tak mám přece pusu, abych se zeptala, kde jsem a jak se zase najít. Baví mě plánovat výlety, baví mě cestovat, chodit s mapou po cizím městě, popovídat si s někým cizím ve vlaku a poslouchat různé příběhy lidí, kteří jsou náhodou na stejném místě. Svět je plný zajímavých lidí a já jich potkala opravdu hodně. Takže chci víc cestovat, víc poznávat nové země a lidi.

5) Díky úžasné cestě podél Rýna a nádherným horám jsem našla zálibu v běhání. Jen u běhání si dokážu pročistit hlavu a zároveň mít ty nejlepší nápady. Využila jsem možnosti zúčastnit se závodu v Zurichu s universitním týmem a byl to pro mě tak silný zážitek, že hodlám v závodění pokračovat. A myslím to vážně - začátkem října mě čeká 14 km kolem brněnské přehrady. A kdo ví, třeba se nechám přemluvit i na půlmaraton :)

6) Byla bych ochotná se jednou přestěhovat do zahraničí, pokud bych tam našla lepší příležitosti. Zjistila jsem, že nejsem ten typ člověka, který musí za každou cenu zůstat až do konce života tady. Což někteří lidé jsou. Obhajují to rodinou, přáteli, kulturou a to, že jsou tu přece zvyklí. Já si dokážu velice rychle zvyknout kdekoli. Ano, rodinu a přátele tu mám, ale v dnešní době letadel, Skypu a facebooku...

7) Nechci sedět doma a nudit se. Po 5 měsících mezi tolika lidmi jsem zvyklá něco pořád dělat. Chci využít každý svůj volný čas pro něco smysluplného a ne jen si válet šunky doma. Ano, ráda se dívám na seriály a filmy (samozřejmě nejlépe s ostatními lidmi, i když těch v mém pokoji zrovna teď moc není), ale až poté, co vím, že jsem něco dělala. Proto potřebuji práci. Zkusila jsem se taky přihlásit do tutorského programu pro Erasmáky ze zahraničí, kteří přijedou do Brna studovat na semestr. Chci se přihlásit do jedné studentské soutěže. A taky dát konečně víc němčině a ruštině. Do budoucna třeba i stáž, nejlépe zase někde v zahraničí samozřejmě... Když něco z toho nevýjde, tak to ale nevadí. Mám plánů plnou hlavu :) A víte proč? Protože jsem díky mým kamarádům z různých zemí zjistila, jaké mám možnosti. Člověk nemůže sedět doma a říkat si, jak se nudí. Pořád je toho tolik, co dělat. Stačí jen doopravdy chtít a všechno jde.

8) Optimismus. Za to vděčím Ance. Někoho takového jsem ještě nikdy nepotkala. Anka je nabytá energií a optimismem tak moc, že je to strašně nakažlivé :) Kdykoli jsem měla špatnou náladu, nebo o něčem pochybovala, ona mě dokázala vždy přesvědčit, že se to zvládne levou zadní. Kdo se tak dokáže radovat z obyčejné duhy jako ona? A o půlnoci skákat přes švihadlo, aby se odreagoval od učení? Kdo si dokáže dělat sradu z toho, že nám lije do stanu?

9) Samozřejmě jazyk. Netvrdím, že po tak krátké době umím anglicky perfektně. To ne. Ale nebojím se mluvit, i když občas pořád dělám chyby. Neznám všechna slova, ale dokážu popsat cokoli, a to za jakékoli situace. Klidně i v 5 ráno, když jsem unavená, mírně opita (tehdy to jde vlastně nejlépe :)) nebo i když běžím.

Pilné studentky - učím Anku azbuku :D

10) Některé věci a moje zásady samozřejmě změnit nejde. Já jsem já  a kdo to nechápe, tak má smůlu, já se kvůli nikomu měnit nebudu. Jen kvůli sobě ano :)

A víte, proč se člověk změní, když odjede někam pryč?

Some people come into our lives and quickly go. Some stay for awhile and leave footprints on our hearts. And we are never, ever the same. (Anonymous)

Ano, chybí mi hory...

Ale bez hor bych se klidně obešla. Obešla bych se i bez té pidi země. Bez čeho se ale neobejdu, je ten pocit, že můžu dělat cokoli, co chci já. To, že si můžu dělat hlouposti, aniž by mě někdo kontroloval, odsuzoval a hodnotil. Chybí mi mí přátelé z různých koutů světa. Vím, že se s některými dřív nebo později uvidím, ale už nebudeme spolu žít v těch dvou šedých škatulích jako jedna velká rodina. Už nebudu snídat s Finkama, nebudu o půlnoci skákat přes švihadlo s Ankou, nebudu říkat dobrou noc Raquel, nebudu vařit s holkama z našeho patra, nebudu se dívat na filmy s další kupou lidí, nebudu s nimi grilovat a popíjet u západu slunce a s výhledem na hory, nebudu poslouchat výbornou hudbu s Joonou, nebudu popíjet pálinku s Judit, Zsuzsi a Árpim z Maďarska, nebudu každý týden cestovat po Švýcarsku, Rakousku, Německu a dokonce i Francii a Itálii, nebudu se moct vracet v 5 z akce, aniž by mi desetkrát za noc někdo nevolal, kde jsem, nebudu si moct užívat ani to blbé nakupování v obchodě, nebudu se smát opilé a roztomilé Yuki, nebudu si povídat s Irinou o našich plánech, nebudu to mít 5 minut do školy, nebudu chodit běhat k Rýnu, nebudu péct cookies pro ostatní, nebudu chodit tak často na výlety do hor...

Je toho hodně, co nebud dělat tady. Erasmus je strašně fajn. Byla to ta nejlepší příležitost, jakou jsem kdy měla a jakou jsem kdy využila. Ale všechno jedno končí. Nikdo mě ale dopředu neupozornil, že to uběhne tak rychle a že to bude trvat dlouho, než si člověk zase zvykne doma. Nikdo mi neřekl, že mi ti lidé, které poznám během pouhých 5 měsíců, tak moc přirostou k srdci, že nebude lehké je ze dne na den opustit. Nikdomě neupozornil, že mě to totálně změní. Nikdo mi neřekl, že doma už taková sranda nebude. Nikdo mi neřekl, že si budu připadat víc sama zpět doma, než když jsem byla tam.

A přitom jsem se před tím tak bála, že jedu někam, kde nikoho neznám a že tam budu sama...

Poslední den

Tak dneska poslední den v Lichtenštejnsku. Zítra brzo ráno se vydávám směr Brno. A večer budu po 5 měsících doma... Těším se ale na odjezd jako nikdy. Poslední dva dny jsem tu skoro sama a není to nic moc. Akorát plno vzpomínek a žádní lidé. Slibuju, že blog dopíšu, až budu doma. Musím vám ještě povědět o našem výletu do Baselu a do kantonu Ticino, chci se s vámi podělit o moje pocity, shrnout těch 5 měsíců tady, co mi to dalo, jestli mě to tu změnilo... Mám hlavu plnou myšlenek. Pokud vás to tady celou dobu bavilo a chcete vědět konec, tak zůstaňte ve střehu, ještě nekončím :))

Dneska ráno jsem vstala po páte hodině ráno, protože jsem alespoň jednou chtěla vidět východ slunce v Lichtenštejnsku. Ještě za šera jsem se vydala k řece. Slunce ale vylízá zpoza hor až před osmou, takže jsem si udělala ranní tříhodinovou procházku u Rýna. A fotila jsem a fotila....

Ty hory... budou mi chybět. 

Heidiland (3.7.) a Vals (4.7.)

Dneska jen krátce o našich dalších dvou výletech. Po naší skvělé akci ze soboty na neděli, která se protáhla až do rána, všichni spali jak zabití až do odpoledne. Dokonce i já, což u mě není moc zvykem :) Po snídani, kterou jsme měli asi kolem druhé odpoledne, jsem jela s Raquel, Ankou, Pawlem a Judit do Heidilandu. Znáte pohádku "Heidi, děvčátko z hor"?

Celý příběh se odehrává ve Švýcarsku, hned za hranicemi Lichtenštejnska. Prošli jsme si blízkou vesnici Maienfeld a šli se podívat na dům, kde Heidi žila :)

Heidiland

Heididorf

Heidiland

V pondělí jsme se vypravili třemi auty do jedné pidivesničky v horách - Vals. Nachází se tam lázně od slavného architekta Petera Zumthora. Bohužel z lázní nemám žádné fotky, protože se tam nemohlo fotit. Pokud se chcete podívat, jak to tam vypadá, zkuste Google nebo oficiální stránky http://www.therme-vals.ch/en/. Po návštěvě lázní jsme se někteří vypravili kousínek víc do kopců, podívat se na přehradu nad Valsem.

Bára, Anka, Judit, Joona, Árpi, Jarno, Pawel, Zsuzsi a Joonatan. Já fotím :)

Kdeže jsem to přestala s psaním?

Pokusím se postupně dopsat blog tak, jak jsem slíbila :) Takže vracíme se o dva týdny zpátky - můj 19. týden v Lichtenštejnsku (27.6. - 3.7.) ...

Tento týden někteří ještě dodělávali zkoušky, architekti měli závěrečnou prezentaci svých semestrálních projektů (Final Critique) a ti, co už nic nemuseli dělat (jako například já :)) se ostatní snažili podporovat. Pomáhala jsem Báře a Raquel s výrobou stromečků pro jejich modely, napekla jsem sušenky pro ty, co se učili, a s těmi, co neměli co na práci tak jako já, jsem chodila na koupák. Final Critique probíhala ve středu a ve čtvrtek a samozřejmě i my "business people" jsme se šli na prezentace našich spolubydlících podívat a podpořit je. Nestačila jsem žasnout, všichni měli úžasné projekty s úžasnými modely. A všichni po prezentacích byli šťastní, že se konečně můžou vyspat a nemusí sedět hodiny a hodiny u počítače a projektovat plány. Tady je menší ukázka toho, jak Final Critique vypadala:

Sara (z Kanárských ostrovů) a její model požární stanice 

Aza (ze Sýrie) se připravuje na svoji prezentaci

Zsuzsi (z Maďarska) při prezentaci

Árpi (z Maďarska) při své prezentaci

Model od Azy :)

Ana (z Madridu) a moje Raquel :)

Sara a její prezentace

 V sobotu pak pro nás universita pořádala Semester End Event - oficiální rozloučení se všemi, než všichni začali odjíždět. Jeden profesor z fakulty architektury nás vzal na parádní turistiku tady v Lichtenštejnsku. Nejlepší na tom bylo, že nás šlo opravdu hodně, takže jsme si užili spoustu srandy tam nahoře v horách...

Happy happy :))

Pro ty, co ale měli strach z výšek, to teda nebylo nic moc :D - Jarno, Joona a Fiona

S Bárou a Yuki

Pauza na jídlo :)

Japonský styl pózování na fotkách :D

Vaduz, Rýn a Švýcarsko

Moje milovaná Anka a Pawel :)

Cestou nazpět jsme se stavili v jedné chalupě, kde vyrábí výborný sýr...

Pozvali nás dovnitř na ochutnávku a musím říct, že tak výborný sýr už jsem dlouho neměla - pravý alpský :)

Můj nový kamarád :))

Pak nás pan profesor pozval k němu do chalupy na panáka :D

A tam Joona objevil tuhle láhev - jak Anka napsala k této fotce: święta trójca - jabłuszko, gruszeczka i wódeczka! (i Jonaszek) --> dlouhý příběh, snad někdy příště :D

A ještě jedna fotka z našeho výšlapu - Pauliina a její úlek, když se kráva nebezpečně začala přibližovat s měrem k ní :D

 Po výletu pro nás International office připravila grilování. Tohoto skvělého dne se bohužel nezúčastnila Siska, která odjela hned brzo ráno. Anniina a Pauliina pak odjely kolem šesté večer, takže taky nestihly celé grilování a afterparty až do 5 do rána. Holky jely zpět do Finska autem s jedním Finem, který tu normálně studuje. Myslím, že to bylo jejich jediné štěstí, že jely autem, protože měly neuvěřitelně moc věcí. Myslím, že během semestru si tu každá z nich nakoupila tak minimálně 10 párů bot a hromadu nového oblečení :D Fin Esa byl malinko nešťastný, když viděl svoje auto naplněné k prasknutí :D

Ano, tohle všechno jsou jen věci holek :D

Proběhlo mega loučení....

Ano, brečela jsem... V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno končí a nejde tomu nijak zabránít. Holky mi strašně chybí, byly moje sousedky 5 měsíců. Vždycky, když jsem usínala, tak jsem je slyšela, jak se řehtají vedle v pokoji. Byla jsem s nimi na tolika výletech, vařily jsme společně, smály jsme se společně... bohužel odjely jako jedny z prvních... I když jsou to necelé dva týdny, co jsem je neviděla, připadá mi to jako strašně dlouhá doba.

Po odjezdu holek jsme začali s naší afterparty venku mezi našemi kolejemi. Maďaři donesli své nekonečné zásoby pálinky (70% alkoholu, "holčičí verze" z příchutí medu či malin jen 30% alkoholu :D), promítali jsme si videoklipy na zeď, tancovali jsme, zpívali a snažili se užít si jeden z našich společných večerů.

Se Simonem - to je ta žlutá ryba :D další příběh na dlouho.... Tenhle den neměl chybu!