Ano, chybí mi hory...

Ale bez hor bych se klidně obešla. Obešla bych se i bez té pidi země. Bez čeho se ale neobejdu, je ten pocit, že můžu dělat cokoli, co chci já. To, že si můžu dělat hlouposti, aniž by mě někdo kontroloval, odsuzoval a hodnotil. Chybí mi mí přátelé z různých koutů světa. Vím, že se s některými dřív nebo později uvidím, ale už nebudeme spolu žít v těch dvou šedých škatulích jako jedna velká rodina. Už nebudu snídat s Finkama, nebudu o půlnoci skákat přes švihadlo s Ankou, nebudu říkat dobrou noc Raquel, nebudu vařit s holkama z našeho patra, nebudu se dívat na filmy s další kupou lidí, nebudu s nimi grilovat a popíjet u západu slunce a s výhledem na hory, nebudu poslouchat výbornou hudbu s Joonou, nebudu popíjet pálinku s Judit, Zsuzsi a Árpim z Maďarska, nebudu každý týden cestovat po Švýcarsku, Rakousku, Německu a dokonce i Francii a Itálii, nebudu se moct vracet v 5 z akce, aniž by mi desetkrát za noc někdo nevolal, kde jsem, nebudu si moct užívat ani to blbé nakupování v obchodě, nebudu se smát opilé a roztomilé Yuki, nebudu si povídat s Irinou o našich plánech, nebudu to mít 5 minut do školy, nebudu chodit běhat k Rýnu, nebudu péct cookies pro ostatní, nebudu chodit tak často na výlety do hor...

Je toho hodně, co nebud dělat tady. Erasmus je strašně fajn. Byla to ta nejlepší příležitost, jakou jsem kdy měla a jakou jsem kdy využila. Ale všechno jedno končí. Nikdo mě ale dopředu neupozornil, že to uběhne tak rychle a že to bude trvat dlouho, než si člověk zase zvykne doma. Nikdo mi neřekl, že mi ti lidé, které poznám během pouhých 5 měsíců, tak moc přirostou k srdci, že nebude lehké je ze dne na den opustit. Nikdomě neupozornil, že mě to totálně změní. Nikdo mi neřekl, že doma už taková sranda nebude. Nikdo mi neřekl, že si budu připadat víc sama zpět doma, než když jsem byla tam.

A přitom jsem se před tím tak bála, že jedu někam, kde nikoho neznám a že tam budu sama...