Dva týdny v Budapešti za mnou

Už si tu konečně začínám zvykat. První týden byl dost krizový, ale už je to o dost lepší. Je velká škoda, že tu nebydlíme všichni na kolejích dohromady, ale většina z nás bydlí v okruhu 15 minut od školy, takže to i k sobě máme blízko. Každopádně, je to prostě dost jiný. Máme tu strašně moc Francouzů, řekla bych, že asi tak polovina Erasmáků. Trochu mě to štve, protože velká část z nich tu chodí jen pařit a baví se většinou jen mezi sebou francouzsky. Ne ale všichni, tak 4 kluci jsou tu fajn, víc akční. Holky Francouzsky jsou v podstatě to samé. Ve škole se s námi samozřejmě baví a jsou milé, ale slovo "párty" jim udělá tisíckrát větší radost než slovo "výlet". Pak tu máme hodně lidí z Německa, převážně holky (Lara, Maren, Erika, Anna-Lena...), ale ty jsou všechny moc fajn. Zvlášť s Maren a Erikou jsem se docela spřátelila, chtějí podnikat i jiné věci, než jen chodit v noci po klubech. Maren mi zrovna včera říkala, že tu není proto, aby chlastala, že toho si už užila dost předchozí 3 roky. Pak jsou tu 2 Finky - Laura a Noora. Laura vypadá na velkou pařmenku s tučnou vrstvou make-upu, ani jsem se s ní nikdy moc nebavila, takže nemůžu soudit, jaká je doopravdy. Noora je moc milá. Není to teda tak ulítlá holka, jak byly Annina a Pauliina v LI (jak ty mně chybí, moje drahé sousedky...). Hned první den ve škole nám odpadl jeden předmět, tak se mě zeptala, jestli nechci zajít na kafe. Samozřejmě jsem šla :) I Noora vypadá akčně, takže té se taky budu držet. Pak je tu Sam z Holandska (její jméno je Sanne, ale říkáme jí Sam). Nejdřív mi nebyla moc sympatická, ale mám s ní docela dost společných předmětů, tak už jsem ji stihla trochu víc poznat. Ano, první dojem klame. Dále Karolina a Adam z Polska, z Krakowa (prý nejlepší studentské město v Polsku, Varšava se může jít zahrabat :)). Nejsou tak akční jako Anka a Pawel (chybí mi to naše půlnoční skákání přes švihadlo a Ančin optimismus za jakékoli situace...). A pak je tu nesmírně mílá Laura z Lucemburska, která studuje ve Francii.
Když se na to tak dívám, tak jsou tu v podstatě skoro jen samí kluci z Francie, až na Engina z Německa, jehož rodiče jsou původem z Turecka, Ignacia ze Španělska a Adama z Polska. Možná tu jsou teda ještě nějací z loňského semestru, ale zatím jsem měla čest potkat jen tyto a kupu Francouzů. Holky jsou pak víc namixované, což je dobře, protože s partou francouzsky mluvících Francouzek bych asi nevydržela moc dlouho :))
A pak samozřejmě moje drahé spolubydlící Ainsley a Emily ze Skotska. Perfektní příležitost opravdu si zdokonalit angličtinu. A tím myslím pořádnou angličtinu a ne tu hatmatilku, kterou mluvíme mezi sebou s ostatními Erasmáky. Holky studují umění, takže je potkávám jen na bytě nebo když něco podnikáme spolu.
Jinak se zatím stále rozkoukávám a snažím se tu uspořád rozvrh, volný čas a organizovat nějaké výlety. Myslela jsem si, že když nebudu chodit obden pařit s ostatními, tak budu naprosto out, ale vypadá to, že ne všichni to taky praktikují a když už se někam jde tak ne všichni se opíjí do němoty. Z toho mám docela radost.
Hlavně se dost potkáváme i ve škole, takže i tam se dá bavit. A taky už se konečně začínají organizovat nějaké aktivity - v sobotu jsem zorganizovala výlet po Hradní čtvrti na druhé straně řeky (ale byla dost zima, takže jsme pak skončili v kavárně), v pondělí se šlo večer bruslit a dneska jdeme s holkama na hodinu zumby (Ano, JÁ jdu na zumbu... nevím, co tam budu dělat, ale v rámci soicalizace a dělání něco s ostatními tam prostě jdu. Nehledě na to, že se opravdu potřebuju začít hýbat, protože v těch - 15 se mi moc nechtělo chodit běhat.). A na sobotu se snad podaří zorganizovat i nějaký výlet za Budapešť. Pokud ne, tak aspoň musíme podniknout něco tady.
Ve škole to vypadá tak všelijak, něco bude lehké, něco těžší. Plus mě čekají dva předměty u nás. Ale to se nějak zvládne. No, snad si tu zvyknu ještě víc. Případné návštěvy mi to určitě ulehčí, takže je se na co těšit :)
později sem dám i nějaké fotky, ale teď už musím utíkat na tu zumbu. Držte palce, ať to není úplný trapas :D

První týden v Budapešti

Zítra to bude už týden, co jsem dojela do hlavního města Maďarska. Když si to tak vezmu, tak to uteklo docela rychle, i když to rozhodně nebyl jednoduchý týden. Vlastně mi příjde, jako bych Brno opustila asi už tak před měsícem.
Po příjezdu autobusem kamsi mimo centrum města mě tam vyzvedla Zsuzsi a Árpi - taky se mnou byli v LI, jsou to úžasní lidi. A v létě se budou brát, z čehož mám strašnou radost, protože se k sobě neskutečně moc hodí a  opravdu jim to přeju. Takže po příjezdu jsem byla docela i nadšená z toho, že je vidím, a úplně jsem na chvíli zapomněla na smutné ranní loučení v Brně na nádraží. Zsuzsi a Árpi mě dovezli autem až k mému bytu, kde jsem měla domluvené setkání s majitelem. Asi hodinu přede mnou dorazily moje spolubydlící - Skotky Ainsley a Emily. Studují tu umění na jiné škole. Ale je s němi docela dost sranda. I když se asi v průběhu semestru nebudeme moc potkávat, protože mají rozvrh úplně jinak než já. Ale aspoň večer tu zatím tak nějak býváme spolu. Jinak bydlíme úplně v centru Budapešti, v VI. obvodě, mezi dvěmi velkými ulicemi - Andrássy utca a Térez körút - ve starém pavlačovém domě. Byt je docela starý, žádné moderní vybavení, ale na těch pár měsíců to stačí. V podstatě všichni ode mě ze školy bydlí v centru v pavlačových domech. Někteří je mají modernější, někteří to mají asi tak jako já. Ale musím uznat, že to má své kouzlo. Až tedy na to, že je trochu nepříjemné se vracet do bytu, když už je tma, a že jde v mém pokoji slyšet každé spláchnutí nebo když se někdo sprchuje :) Asi jsem si až moc zvykla na to, že doma bydlím úplně jinak. Ale jak říkám, má to své kouzlo. Pokoj mám docela malý, ale mně to stačí, stejně tu budu buď sedět u počítače nebo spát. Až si to tu dám ještě do pořádku, tak přidám i nějaké fotky.

Jak už jsem psala, tak první pocity byly dost zvláštní. První dva, tři dny jsem byla hodně nesvá. Nemohla jsem ani pořádně spát, protože mě budil každý zvuk, ať už ze sousedních bytů nebo když někdo šel po dvoře domů. Hlavně jsem ani pořádně nevěděla, co tu mám dělat a měla jsem opravdu chuť nasednout do autobusu a odjet zase domů. Zvlášť když třeba holky ještě spaly o víkendu a já už byla vzhůru. Když si vzpomenu na to, jak jsem přijela tehdy před rokem do LI a hned jsem kolem sebe měla 40 lidí, kteří kolem mě byli pořád, celých 5 měsíců... Ale uvědomila jsem si, že tam jsme žili jako jedna velká komunita. Člověk ani neměl šanci přijít do styku s někým jiným. Samozřejmě ještě kromě lidí na škole. Tady je to víc jako normální život ve velkém městě, kde má každý svůj byt v jiné části, každý má svůj program, a nikdy se asi všichni nesejdeme na jednom místě. Samozřejmě tu mám už nějaké kamarády, to jo, ale je to prostě jiné. Člověk příjde ze školy a je to to samé jak kdyby přišel ze školy i v Brně. Akorát v Brně jsem tak nějak měla pořád program - práce, škola, běhání, kamarádi... Zvlášť v lednu se pořád něco dělo a teď se na to blbě odvyká. Nevím, jestli se mi tu podařilo vysvětlit, jak se asi cítím. Čekala jsem proště to samé jako v LI, ale samozřejmě to tu takové není. Taky jsem se asi za ten rok změnila. A jsem tu jedna z nejstarších. Ti, co mě znají víc, tak asi chápou, proč jsem tu z toho nesvá.
Včera jsem si ale uvědomila, že kdybych se někdy odstěhovala třeba do Prahy kvůli práci, tak by ten začátek byl úplně stejný - člověk nikoho nezná, příjde si jako jeden z milionu v davu spěchajících lidí na ulici. Potřebuju se tu jen rozkoukat, tak snad za týden nebo za dva to už bude jiné.
Teď od pondělí nám už začala škola a kurzy jsou tu opravdu zajímavé, tak si budu muset nějak sestavit rozvrh. První týden máme na to, abychom se rozkoukali, zkusili různé kurzy a pak si vybrali ty, co nás nejvíc baví.
Už se ale těším, až se oteplí, protože zatím jsem z Budapešti viděla jen pár ulic v okolí našeho bytu a školy, pak Városliget, což je Městský park - obrovský park, kam chci chodit běhat, až bude teplo - a Margitsziget, Markétin ostrov, kam chci taky chodit běhat. Zbožňuju parky, takže tam na jaře chci chodit co nejvíc. Jinak dojmy z Budapešti jako města jsou super. Budapešť je plná krásných starých budov, útulných kaváren a nejrůznějších muzeí a galerií. Upřímně doufám, že tu najdu někoho, kdo bude mít víc zájem o tohle než jen o chození do hospod a barů a popíjení extrémně levného piva. V dubnu se mi ale vrátí Judit z Bruselu a ta mi slibovala, že mi ukáže zajímavá místa v Budapešti, takže už se těším. A taky se těším na návštěvu z Brna, která už bude brzo.
Takže, přestávám si stěžovat, je to asi jen o zvyku. Věřím, že tyhle 4 měsíce budou další zkušeností k nezaplacení. Bude to jiné než v LI, asi tu nebudu mít tak blízké přátele, budu víc smutnit po Brně, než před rokem, kdy jsem o ČR nechtěla slyšet ani slovo, budu tu víc žít reálný život, ale užiju si to :) Slibuju!

V Budapešti

Vím, že jsem slibovala, že tu budu psát o různých cestách a výletech, které budu podnikat, ale nějak se toho v průběhu podzimu a zimy dělo až moc a na nějaké vypisování nebyl moc čas. S Pavlem z mojí fakulty (taky byl se mnou ve Vaduzu) jsme navštívili Varšavu, kde jsme se setkali s Ankou a Pawlem. Koncem listopadu jsem pak s Ankou a Pawlem navštívila Judit z Maďarska v Bruselu. Je tam teď na stáži u NATO. Oba výlety byly výborný. Hlavně jsem byla ráda, že můžu vidět ty, kteří se mnou byli v LI. Užili jsme si opravdu spoustu srandy.

Od minulého čtvrtka se ale nacházím v Budapešti. Už jsem to tu psala, že se zase chystám pryč. Tentokrát je to ale dost jiný. Tedy alespoň první pocity jsou takové dost zvláštní. Ať už proto, že tu bydlím v bytě a ne na koleji s ostatními lidmi jako v LI, nebo proto, že je tu zatím strašná zima a nic moc se nedá podnikat, protože člověk vydrží venku tam maximálně 2 hodiny, nebo proto, že celá organizace ve škole a vlastně všude v Maďarsku je taková zvláštní. I když, moje rozporuplné pocity jsou asi výsledkem toho, že jsem tentokrát z Brna odjížděla za úplně jiné situace. Před rokem pro mě odjezd byl něco jako únik z nepříjemné reality, kdy mě v Brně stejně nic zajímavého nečekalo. Ale teď je to jiné...

Tak to jen tak ve stručnosti, musím utíkat do školy. Uvidíme, jak to tam bude vypadat. Později napíšu víc o svém příjezdu a přidám fotky. Hlavně ale doufám, že tu budou i lidi, kteří nebudou chtít chlastat každý den. No, už aby se ta Judit vrátila z Bruselu. Těším se na ni. A taky se těším na začátek března. Až bude tepleji a až mě přijede někdo taky navštívit.

Že by...?

Někteří z vás mají možná informaci o tom, že jsem se pokoušela hlásit na další semestr opět do zahraničí. V podstatě to byla docela spontánní akce, protože původně jsem tu chtěla příští semestr zůstat a zkusit až něco příští podzim. Jenže naskytla se příležitost a to by byla škoda se o to nepokusit. Takže když jsem si před necelými dvěmi týdny přečetla, že se chystá výběrové řízení na CEEPUS (Central European Exchange Program for University Studies), tak jsem to prostě zkusila. Jak napovídá název tohoto programu, jedná se o výměnu studentů mezi univerzitami zemí převážně střední Evropy. Na jarní semestr bylo vypsáno výběrové řízení do Eisenstadtu, Zagrebu, Krakowa, Katowic, Sopronu a Budapeště. Abych pravdu řekla, tak mě lákalo pouze jedno město a místní univerzita. Celou noc jsem kvůli tomu nemohla spát a zvažovala jsem, jestli to opravdu zkusit už na ten další semestr. Na jaře totiž bude hodně povinných předmětů na fakultě a nebyla jsem si jistá, jestli bych chtěla přinejhorším prodlužovat, kdyby se to všechno nedalo stihnout. A taky se mi líbí v nové práci, takže mi přišlo líto, že bych ji po pár měsících měla nechat. Jenže moje touha doslova "vypadnout" zase někam pryč a zažít zase něco, co tady v tom každodenním stresu nezažiju, byla silnější, než nějaké pochyby o tom, aby se to všechno zvládlo.
Takže jsem po noci přemýšlení druhý den sedla, napsala motivační dopis a přihlášku a zanesla ji na zahraniční oddělení. No a ono to kupodivu vyšlo :) Zatím teda všude říkám, že to ještě není na 100%, protože mě zatím nominovala jen moje fakulta a teď teprve začne administrativní proces přehazování mojí přihlášky z jedné instituce na druhou. Ale pokud všechno půjde dobře, tak už za 3 měsíce budu opět balit :)
Možná některým připadalo, že z toho nemám až takovou radost, ale, to já mám. Jen to nechci zatím vytrubovat do světa, dokud nebudu mít na papíře napsáno, že se mnou na té univerzitě počítají. A hlavně je to tak nějak všechno rychlý, že mi to asi ani ještě nestačilo pořádně dojít :)

Jo, ještě jsem vlastně neřekla, kam že to bude tentokrát... Takže Budapest Business School, vážení ;)

Ferraty aneb opět v horách

Trošku jsem zapomněla napsat o třídenním výletu po rakouských ferratách, kde jsem byla před více než měsícem. Po asi tříletém slibování, že mě tam někdo vezme, se tento slib konečně stal realitou a já si tak mohla vyzkoušet, jestli na to mám. A hrdě říkám, že ano :) Byly to nejspíš ty nejlepší tři dny od mého návratu. Konečně pryč z města, zase mezi vrcholky hor, na nohou pořádný boty a na hlavě helma. Počasí nám víc než přálo a já opravdu litovala, že jsem si nevzala ten pitomej šátek na hlavu. Krém na opalování byl stejně na nic, protože ho člověk hned ze sebe vypotil, takže jsem měla krásně spálený obličej a nos se mi loupal ještě týden. A to nemluvím o tom, kolik trik jsem propotila...
Docela mě ale překvapilo, kolik jsme toho za tři dny stihli - cesta tam, tři parádní výšlapy, třikrát koupání  v jezeru a cesta zpět. Díky skvělému počasí jsme ani nemuseli stavět stany, takže jsme spali pod širákem na alpských loukách. Co víc si přát? Možná jen trochu víc projeveného uznání nám slabějším, i když vím, že kluci si nás náležitě cení. Na druhou stranu jsem ale ráda, že s námi bylo zacházeno jako se sobě rovnými.

A tady už více k jednotlivým dnům a nějaké fotky...

1. den - Kolem 7 ráno výjezd z Brna, někdy po poledni příjezd k Mondsee poblíž Salzburgu, začátek z městečka St. Lorenz, cca 30 minut lesem po stezce a pak nástup na první žebřík na Klettersteig, celkové převýšení 560 m (z toho 400 m Klettersteig), vrchol 1.060 m. n. m., cca 2,5 hodiny nahoru a 1,5 hodiny zpět dolů na parkoviště, večerní koupání v Mondsee.

Cestou nahoru...

Žebřík, přes který se dalo přejít na druhou stranu. Byla tam ale ještě jedna možnost cesty, tak aby se ti méně odvážní mohli vyhnout této nástraze. Já to chtěla zkusit, ale byla jsem přehlasová dalšími třemi členy naší výpravy. Škoda no...

Žebřík byl poměrně dlouhý a pod ním byla velká propast. Neříkám, že jsem se nebála, ale chtěla jsem to vyzkoušet. Člověk je jištěný, takže úplně dolů spadnout nemůže. Je to jen o tom překonat ten blbý pocit v hlavě a nemyslet na to, že je dole propast. Snad příště :)

Tady začínala nejtěžší část Drachenwandu. Zjistila jsem, že mám opravdu slabé ruce a že rukavice by se taky hodily... Chvílemi jsem nevěděla, jak dál, jenže člověk stejně nikam jinam než nahoru nemůže, takže to pak stejně nějak zvládne. Bolest nebolest, muselo se lézt :)

Mondsee z Drachenwandu

A konečně na vrcholku!

2. den - Vstávání kolem páté a přesun směr Berchtesgaden, přes Orlí hnízdo (1.834 m. n. m.) na vrchol Hoher Göll (2.522 m. n. m.), převýšení kolem 1.400 m, celková doba: 9 hodin 40 minut. Nesnesitelné vedro... Ale stálo to za to :) Večer za odměnu koupání v Königssee.

Skvělé výhledy! V údolí jde vidět Königssee, kam jsme se šli večer vykoupat.

Menší a hubenější měli občas velkou výhodu :))

I něco jako sníh jsme potkali

Moji drazí spolulezci na vrcholu :)

Kluci měli potřebu ukazovat svaly...

... ale my se zastrašit nenechaly...

...protože víme, že na to máme! Že ano, Evi? :))

Po náročném dni jsme si opět našli parádní louku a rozložili jsme karimatky dále od kravinců. Ráno nás pak po páté hodině probudily krávy, které hnal nějaký chlápek autem na pastvu. Myslím, že nikdo by nás tak rychle nedostal z toho spacáku, ale vidina kopyta ve tváři nebo nedej bože ranního oblíznutí nás k tomu docela motivovala. 

Evoušova dokonalá polní kuchyňka. Díky ní jsme měly kvalitní zdravou stravu :)

3. den - Skvělé probuzení krávami, přesun autem do Saalfeldenu, výstup do výšky 2.347 m. n. m. na vrchol Persailhorn, cca 8 hodin (už si nepamatuju přesně...), převýšení kolem 1.500 m, opět neuvěřitelné vedro, bolest nohou ráno po probuzení nebyla zrovna příjemná, ale během dne se to rozchodilo :) Večerní koupání opět v Mondsee a pak v noci návrat domů.

Cestou nahoru

Odpočinek na vrcholku Persailhornu

Persailhorn -  byli jsme tam! :)

Tak to byl ve stručnosti ferratový výlet, který mi udělal velkou radost, takže doufám, že příští rok se opět na podobný výšlap vydám. Ještě jednou díky těm, kdo mě vzali :)

Během podzimu mě čekají další dva výlety, tak se těšte na fotky a další zážitky. Já se těším strašně moc, a to nejen na nová místa, ale především na mé přátele z Lichtenštejnska. Víc už neprozradím, snad jen, že ten první výlet bude přesně za tři týdny ;) Cestování zdar!

Zadar fotograficky

Erasmus v Brně

Jednou jsem tu myslím psala, že bych se chtěla příhlásit do skupiny tutorů zahraničních studentů, kteří přijedou teď na podzim strávit semestr nebo dva u nás v Brně. To jsem taky udělala a nakonec jsem byla vybrána do skupiny asi 250 tutorů, kteří se mají postarat o zahraniční ovečky (tak se jim tu u nás říká :)). Byli mi přiděleni dva studenti z Německa. Jak jsem ale zjistila, tak jenom jeden je Němec, ten druhý pochází z Rumunska a v Německu jenom studuje.
Úloha tutora není nijak náročná. Svým ovečkám se tutor ozve ještě před jejich příjezdem a snaží se jim pomoct, pokud chtějí něco vědět o škole či zábavě ve volném čase. Pak se domluví na vyzvednutí v den příjezdu a pomůžou najít místo, kde si zahraniční student domluvil ubytování. Pak už je to tak trochu na každém, jak moc chce zasahovat do jejich pobytu.
Já se dneska setkala s Němcem Claudiusem. Přijel vlakem z Berlína. Na Hlavní nádraží v Brně. Celou dobu, co jsem na něho čekala, jsem přemýšlela, jestli se zhrozí, když uvidí to naše supr nádraží, ten bordel na zastávkách z páteční noci nebo tamtu vyhořelou budovu naproti nádraží. Pak ale přijel vlak, tak jsem si říkala, že má smůlu, jestli se mu tu bude líbit nebo ne, vybral si tohle místo přece on, ne? Lidi se začali hrnout z vlaku a já ani nevěděla, jak Claudius vypadá. Zato jsem ale věděla, že bude mít červený kufr. Takže když všichni vysedli z vlaku a já viděla jen jeden červený kufr, tak mi bylo jasný, že to bude on. On asi viděl, že k němu řítím, takže mu asi došlo, že to budu já, jeho skvělý tutor :)
Cestou na koleje jsme si tak nějak povídali a já si uvědomila, že mluví ještě horší angličtinou, než když já jsem jela do Vaduzu. Ale co, stejně jsme si rozumněli, a to je hlavní. Ukázala jsem mu naši fakultu, která se mu strašně moc líbila a pak jsem ho dovedla na koleje hned vedle. Jo, bude mít stejný luxus jako měla já - koleje 3 minuty od školy. To se mu taky moc líbilo. Připadal mi nadšený, vyptával se na můj Erasmus a těšil se, že zažije taky tolik srandy. Na kolejích jsem se s ním šla podívat na jeho pokoj, abych viděla, jak to chodí tady u nás. Nebyla to taková hrůza, jak jsem čekala. Sice nejsou nijak moderně vybavený, ale určitě se ten pokoj dá zútulnit. Co mi příjde dost blbý je to, že nemají společnou kuchyň a jídelnu pro celé patro, ale mají mini kuchyňku na pokoji. Kuchyň je totiž nejlepším místem pro potkávání se s ostatními a dá se tam zažít nejvíc srandy. Na společné vaření a společné večeře asi nikdy nezapomenu... (dneska se mi v hlavě zrodil plán na společnou večeři s pár lidmi u nás doma, když tu budu někdy sama. Tento plán byl ale zmařen mým rodičem dřív, než jsem ho vůbec mohla realizovat... život je krutý.)
Claudius mě pak doprovodil dolů a poděkoval, že jsem mu pomohla najít, kde bydlí. Rozloučili jsme se s tím, že budeme 'in touch' a já se vydala domů. U kolejí se to mezitím začalo hemžit dalšími lidmi a já jim začala závidět, že oni to mají ještě před sebou. Sice to tady v Brně bude asi něco jiného, než jak jsem to měla já, ale oni si to užijí na maximum.
Cestou domů jsem nostalgicky vzpomínala a nejednou mi to vhrklo slzy do očí. No jo, co se dá dělat. Čeká mě nudný semestr, který si budu zpříjemňovat prací a občasnými večerními setkáními s přáteli. A ani jedna společná večeře. Jak říkám, život v Brně je krutý.

Nin fotograficky

 

Nin a Vrsi

Při mé poslední návštěvě Chorvatska jsem bydlela v malé osadě Vrsi, kde se nachází v podstatě jen letní domky Chorvatů (většina z nich ze Zadaru a Zagrebu) a apartmány, které pronajímají turistům. Vrsi leží kilometr od malé historické vesničky Nin. A Nin se zase nachází 16 kilometrů od trochu většího města jménem Zadar. O Zadaru ale příště.
Nin také (překvapivě) leží na pobřeží Ninského zálivu, který je docela mělký, takže tu mohou plout a kotvit pouze loďky, které mají ponor do jednoho metru. Celé město leží na malinkém ostrůvku, na který vedou pouze dva mosty. I když je to opravdu malé městečko, dočetla jsem se, že se pyšní hned několika tituly jako "nejstarší chorvatské královské město", "město s nejmenší katedrálou na světě", "jedno z hlavních kulturních středisek chorvatského státu" apod.
Na Ninu se mi líbilo, že i přesto, že jde o malé městečko, tak to v něm neustále žije. A to zejména k večeru, kdy se turisté vrací z pláží a chtějí se najíst v nějaké z místních kolib nebo se jen tak projít a dát si výbornou zmrzlinu. Pláže v okolí Ninu a u osady Vrsi jsou ale poněkud zvláštní. Na jednu stranu jsou tu části, kde jsou kameny - ale ne tak pěkné jako třeba na Makarské a v jižní oblasti Chorvatska, ale pěkně ostré, pokryté kluzkými řasami - a na druhou stranu tam můžete najít části pláží, kde je na pobřeží štěrk a dál v moři už jen písek. Poté, co jsme první den šli na pláž s ostrými kameny a byli z toho značně otrávení, jsme uvítali, když jsme druhý den nalezli část bez kamenů a s pískem, kde se člověk nebál stoupnout, aniž by to nezabolelo. Jenže on i ten písek má svoje proti. I když vlastně nevím, jestli to bylo způsobeno jenom tím pískem, tak voda vypadala pořád jako v českém rybníce - hnědá, kalná a člověk si neviděl ani na palce u nohou. Tehdy jsem s láskou vzpomínala na moji předchozí zkušenost s Chorvatskem, kde byly nádherné oblázky a voda tak průzračná, že i v několikametrové hloubce člověk mohl vidět na dno... Každopádně člověk do vody nakonec stejně musel, protože to bylo lepší, než se usmažit na slunku.
Myslím si, že Chorvatsko má jednu velkou nevýhodu. Nikdy v daném místě není úplně všechno, co byste chtěli. Buď jsou tam nádherné čisté pláže s průzračnou vodou a vodními atrakcemi, ale už tam není kam se vydat večer za zábavou (za zábavu nepočítám dvě restaurace a stánek se zmrzlinou...), nebo pláže stojí za prd, voda je špinavá a kousek za pláží se tyčí starý tovární komín, ale zase se dá večer kam jít na večeři a do nejbližšího velkého města se dá pohodlně dojet za pár minut. Nehledě na to, že stále jde vidět, že Chorvatsko má za sebou nemilou historii. Abyste si to ale nevyložili špatně... Mám tuhle zemi ráda a po večeru stráveném s postarších chorvatským párem (známí mého strýce, kteří mají ve Vrsi letní domek) jim strašně fandím, aby se to tam zase všechno urovnalo (politika, více než 30% nezaměstnanost atd.), ale tahle země už mě nemá bohužel čím překvapit. A jak už jsem se zmiňovala minule, já na to moře prostě nějak nejsem. Však víte, ty hory...

Pláž, kam jsme se chodili koupat

Chorvatsko? Ne, díky!

Ne že bych snad opovrhovala jakýmkoli cestováním, ale zjistila jsem, že některý typ cestování vážně není pro mě. Já potřebuju každý den něco smysluplného dělat, něco poznávat, bavit se a hlavně se nerožnit jak sele na slunku. Bohužel týden v Chorvatsku jsem se jen válela na pláži, jedla a docela se nudila. Abych si aspoň nepřipadala tak blbě, tak jsem vstávala každý den po půl sedmé, abych si mohla jít zaběhat, ještě než bude příšerné vedro. Jo, a taky jsem přečetla dvě třísetstránkové knížky v angličtině... Tomu se říká aktivní dovolená... Na druhou stranu jsem si mohla do své mapky přidat další 4 nově navštívená města: Nin, Vir, Vrsi a Zadar. A to se přece taky počítá!

Takže: pokud se mnou budete chtít jet někdy někdo k moři, mám pár pravidel:

• pokud ještě někdy do Chorvatska, tak jedině na jachtu a cestovat podél pobřeží (není to zas tak luxusní, jak to zní - naši byli dvakrát na jachtě s kamošem, který má na ni papíry, takže tu i nějaká ta šance je, aby se mi to splnilo :))

• další cestování za účelem válení si šunek jen do zemí, kde jsem ještě nebyla, tedy: Řecko, Španělsko,  Portugalsko, Turecko... popřípadě i jiná vyhlášená válecí se letoviska na jiném kontinentě

• moje další válecí se dovolená musí být mnohem akčnější - ranní běhání, dopolední hodinové plavání v moři, odpolední beach volejbal, večerní návštěvy měst...

• prosím žádné rozmazlené a pubertální děti

• a ani jejich vtipné rodiče...

Nikdo se mnou k moři už nechcete? Jo, tak to se mi oddechlo, díky!

Příště vás seznámím se Zadarem a taky dalšími místy, kde jsem byla :)