Cesta byla ale úděsná. Měli jsme vyjet před půl 7, ale jako vždy - já od půl 7 stepuju u dveří a naši neustále něco řeší, máma se maluje, chystá se svačina, abychom cestou neumřeli hlady, zadává se cílová stanice do navigace... takže nakonec jsme vyjeli až po 7. Ale to je na nás vlastně dobrej čas.
Pak následovala ne naplánovaná osmihodinová cesta, ale rovnou desetihodinová, protože jsme v Německu (když už nám chyběla do cíle už asi jen hodinová cesta...) chytli parádní Stau, která se táhla aspoň zehn Kilometer. To už jsem byla nervózní jak prase a říkala jsem si, že já vlastně vůbec nic anglicky neumím a jakej to bude trapas, až se mě tam někdo na něco zeptá a já jen budu koukat jak blbá. Do toho máma pořád vzdychala, že ji ta cesta už nebaví a že by se raději prošla, než sedět celej den v autě. Chvílema jsem opravdu měla chuť je oba zastřelit. Například, když jsme tankovali benzín, táta ho šel zaplatit a máma mezitím odjela od čerpací pumpy s tím, že přece musí uvolnit místo dalšímu autu. Samozřejmě si neuvědomila, že auto za náma stejně musí počkat na to, až se ten benzín zaplatí. Nebo že v té horší situaci sice natankuje, ale táta to pak za něj vesele zaplatí. Takže z toho byla hádka jak hrom. Nechápu... místo toho, aby se tomu zasmáli.
Naštěstí jakmile jsme přejeli hranice Lichtenštejnska, všechno to ze mě spadlo - koukala jsem z auta na ty hory a najednou jsem věděla, že já už to nějak zvládnu. Dojeli jsme k naší koleji, kde se mě hned ujala Němka Nadine a ukázala mi pokoj, kuchyň, prádelnu a koupelnu. Na pokoji nakonec nejsem s Lotyškou Kristine, protože ta je tu celý rok a odstěhovala se za nějakou svojí kamarádkou. Ale moje spolubydlící je stejně sympatičtější :) Je to Španělka, myslím, že říkala, že se jmenuje Rachel a že přijela před třemi dny. Ale jistá si už nejsem, protože se mi dneska představovalo už tolik lidí různých národností. Pamatuju si jich jen pár :) Jsou Tu děcka z Polska, Bulharska, Maďarska, Finska, Lotyšska, Irska, Japonska, Jižní Koreji, Německa, Španělska...
Asi hodinu po mém příjezdu se venku mezi dvěmi budovami kolejí dělalo barbecue. Maďaři vytáhli domácí pálenku, seznamovali jsme se a povídali si. Nakonec samozřejmě anglicky mluvím, sice úděsně, ale mluvím. Ale jsem tak unavená, že bych teď stěží řekla cokoli i česky :D
Společná večeře skončila asi o půl 9 a někteří se šli ještě dívat o patro níž na film. Zvali mě, ať jdu s nimi, ale já už dneska fakt nemůžu, bych jim tam usla :) Tak jsem si vybalila pár věcí, povlíkla postel a zalezla. Španělky v pokoji vedle mně právě začaly přestavovat nábytek v jejich pokoji a umývat zem. :) Chtěla jsem vám sem ještě dát fotku mě a mojí spolubydlící, ale nějak mi tu blbne net. Mám zatím přístup pouze na dočasné připojení, asi až v pondělí dostaneme jiný přístupový heslo. Takže fotky až později.
Už se těším, až se ráno probudím. Výhled z okna je naprosto parádní - zasněžený hory :)
Týnec, jsem ráda, že jsi v pořádku a podle toho, co jsi napsala to tam bude určitě super...!!! Hlavně se seznam s těma Korejcema, ať za něma pak můžeš na prázdniny :D Měj se pěkně a už se těším na fotky...:))
OdpovědětVymazat